Leden 2012

15.leden 2012 - neděle

16. ledna 2012 v 3:39 | Hanka |  Trénink
Čepice byla normálně v poličce, vedle rukavic. Tak nevím, máme tu rozpustilé skřítky asi..
Ne že by mne pobavili doopravdy. Díky jejich hloupým vtipům jsem se ráno probudila - a bolelo mne v krku. Nechráněnou hlavou odchází nejvíc tepla - a hlavně jsem včera neměla ani svůj "tunel", takže jsem se "nalokala" studeného vzduchu..

Takže jsem seděla na posteli a přemýšlela. Jít - nejít? Bude to hloupá frajeřina (viz kamínek včera).. a já si jich tím místo jednoho tréninku "zruším" víc - protože budu fakt nemocná? A nebo bude rozhodnutí nejít zbytečná změkčilost? Nebylo to jasný. Jen takový nanicovatý latentní "pobolívání".. pro a proti 50:50.. Už jsem si říkala, že si snad hodím korunou - když mi došlo, že už rozhodnutá jsem. Tak jsem vstala - a šla.. Ke hromádce "výstroje" ;-)

S tím - že dnes tedy líp, než včera.
Tak jo. Nezapoměla jsem kapesník, čepici, "tunel", ani brýle ;-) Tohle všechno mi včera chybělo. Tunel stojí za zmínku.. Dárek od "tety" Renaty.. Teta je to proto, že je to jedna z mých spolužaček ze střední, celá léta se potkáváme - a když byly děti malé - říkaly mým spolužačkám "teto".. Každý rok, obvykle na podzim míváme "babinec" - a protože všechny čtyři mé kamarádky jsou štírky, slaví narozeniny.. a tak si vždy (všechny všem) věnujeme drobné dárky. Několik posledních let dostáváme od Renaty drobné sportovní doplňky. Čepice, šály.. a jednou právě ten "tunel". Taková vychytávka z "flísu" - sešitá "roura". Můžete si ji buď přetáhnout přes hlavu a nosit jako šálu - nebo vytáhnout nahoru, sdrhnout na jedné straně stahovací gumičkou - a máte čepici.. A nebo, jak ho nosím na běhání já, vytáhnout přes bradu nahoru - a schovat si pod ním pusu. Studený vzduch, než se dostane skrz - už není studený Úžasný

Joo.. a ty brýle, jak mi připoměl smajlík.. Ty taky ráda, zvykla jsem si v nich běhat.. nejsou jen proti ostrému slunci - ale taky prachu.. a nebo větru a mrazu.. Je pod nima líp, než bez nich. Mám všechno - tak vyrážím.

Po cestě ke "dráze" mne zase "táhne" tu a onde v pravé noze.. ale ignoruju to. To jsme si už vysvětlili - někde se zaseklo trochu laktátu.. Než se vyplaví a posune jinam - otravuje. Pokud se to nezhorší, nejlepší léčba je ignorovat. Zatím se osvědčila. Zpětně se mi začíná líbit, že je to teď pravá noha. To znamená, že s levou to bylo přesně totéž - čili nic vážného, fyziologického.. Žádná skutečná překážka.

Dneska cítím i ostatní svaly. Malinko tuhý. Ne zvlášť nepříjemně.. prostě jen tak, jak to bývá, když se po čase začnete zase hýbat - a svaly si na to musejí zvykat. Přemýšlím nad tím, jak to ten Pavel dělá, že mi vždy v pravou chvíli řekne, co potřebuju slyšet. Ale PŘEDEM!

On mi něco napíše - a tak nejpozději pozítří - jako bych to našla!

Teď - tohle prosté sdělení: jdu taky zítra běhat. To bude bolet - ale těším se!
Shodou okolností měl, ze svých důvodů - i on malou pauzu v běhání.. Stává se, jasně. O to nejde. Ale - bude to bolet?? Jeho taky? S tím, co má naběháno, po stejné pauze, jako já, která jsem běhala (než pauza nastala) - pouhých pět měsíců? Je to drobnost asi.. Ale milá. Pro nás pro všechny, že to platí stejně. I ujištění, že "trochu bolet" nevadí..

Seběhla jsem dolů, ani jsem nevěděla jak. Umím se zabavit, nenudím se sama se sebou ;-)

Rozběhla jsem se - a fakt to tentokrát "bolelo". Tím nemyslím bolest - spíš to, že jsem si přišla neobratná, tuhá, nerozhýbaná. Olověný nohy. Hmm.. strečinku jsem moc nedala - a taky byl dnes mráz.. Sníh jen zvonil - a moje stopy ze včerejška klouzaly. První čtyři "kola" byl boj, opravdu. Prostě jen o vůbec rozpohybování se. Ale plán byl stejná dávka jako včera, tak jsem běžela. Když jsem načínala šesté kolo, napadlo mne, že lékem proti pomalému běhu - je rychlý!

A - zařadila jsem "sedmivteřinovky". Už jsem tu o nich psala. Ultralehký běh. Tedy volný, proložený rychlými sedmivteřinovými úseky. Pobavilo mne, čeho jsem si všimla, jakmile jsem s nimi začala. Směs ironie a potěšení. Proč? Běžela jsem - a všimla jsem si, že automaticky, nechtěně, velmi lehce, ale přece jen - ULEVUJU LEVÉ NOZE! Proto ironie - ta patří iracionálnímu jednání. Levá noha mne přece aktuálně vůbec nezlobí!

A proč potěšení? No.. to proto, že si tělo pamatuje, že "jsme běhaly". I když se to projevilo tím, že si pamatovalo, jaký zlozvyk jsme se naučily. Víc mne těší, že si ho pamatuje - i po pauze dlouhé málem půlku předchozí aktivity. Navíc, udělala jsem to, jen že jsem se zamyslela, mimoděk. Na další sedmivteřinovky jsem si už "dohlédla". Třešinka na dortu - pravé noze jsem neulevovala ani trochu! Starý zlozvyk odbourávám - a nový už netvořím. Vida - jak užitečná je symetrie, kterou jsem si přivolala..

Sedmivteřinovek jsem za ta poslední tři kola dala 25. A rozhodně pro dobro věci.
Tuhle radu podepisuju: UŽ NEMŮŽEŠ? TAK ZRYCHLI !

Vím, že to vypadá jako vtípek - ale ve skutečnosti není. Naopak je to přesně ten jediný způsob, jak překonat "olovo" v nohách.. Když s ním zrovna běháte ;-)

A co bylo ještě zajímavé - pro lehkou změnu techniky při běhu na sněhu - jsem použila svoje zkušenosti řidiče. Tohle budu těžko vysvětlovat.. je to něco ve způsobu, jakým dobrý řidič "vnímá" namrzlou silnici pod koly.. Volant - to jsou tak trochu "tykadla", co přenášejí impulsy, informace do rukou řidiče - a nazpátek dopovědi.. Když jsem běžela rychlé úseky a opírala se do kroků naplno - bylo to jinak, než dřív, na suchu. Což nepřekvapí, když je situace jiná. Ale.. nějakým zvláštním způsobem si to bylo podobné řízení auta.. VZÁJEMNĚ.. A... to stačí.
Líp už to asi nevysvětlím S vyplazeným jazykem

Na závěr - lesní bůžek měl asi ráno k snídani capuccino. Zůstal mu kousek pěny pod nosem..


14.leden 2012 - sobota

15. ledna 2012 v 17:35 | Hanka |  Trénink
Hledala jsem čepici, hledala.. ale nenašla. Prostě nevím, kam jsem ji uložila, není na žádném logickém místě! Šla jsem bez ní. Sice je sníh, ale nemrzne, je to příjemně měkký. Fouká.. no jo.. Tak mám kapuci, když tak!

Od domu až k mé nové "dráze" (to mám změřený) - je to přesně 15 minut svižné chůze. Z kopce, bohužel.
Proč bohužel? No to je jasný! PO tréninku musím zpátky - DO kopce! Mrkající

Vykračuju si z toho kopce teda.. A tu: co zaaas?
No.. nevím, jak to říct a nechechtat se u toho. Obdivuju, jaký úžasný smysl pro humor život má. Teď teda tohle: "něco" mne "táhne" .. v pravé noze. V pravé! Vždycky to byla LEVÁ! Nepsala jsem v minulém blogu, jak miluju SYMETRII?

Já si fakt budu muset dávat pozor na to, co říkám. Nápadně často se to vzápětí zhmotňuje!

No ale nic. Takové drobné "protesty" jsou jen důkazem.. že probíhají procesy ;-)
Došla jsem - a vyběhla. Je to jiný, protože zasněžený. Takhle:



Takže se na tom běží jinak. Ale dobře, překvapivě. Žádný zvláštní problém. Je to měkký, ale neklouže. Moje stopy jsou tmavé, některé hnědé, jak zespod prosakuje prach z cesty. Zima mi není, jenom dost ošklivě fouká, během chvilky jsem se pěkně nalokala studeného vzduchu. To mi dobře neudělá..

Hmmm... nejen čepici jsem měla najít! Pod kapuci fouká a navíc mi ji vítr svlíká. Taky mi trochu teče z nosu.. a kapesník mám jen papírový. Látkový kapesník je další věc, co jsem měla dát na "hromádku" výstroje. Já vím, že takhle napsaný to vypadá jako prkotiny - ale nejsou. Všechno tohle drobné nepohodlí nemusí být, když si dá člověk práci a líp se připraví. Běh si líp vychutnám, když mne tyhle drobné "nepohodlnosti" neruší.
Například s papírovým kapesníkem je zbytečně složitá manipulace. Klasický látkový vytáhnu z kapsy i za cípek, nemusím dávat zvláštní pozor a skládat ho, aby se neprotrhl - to vše, aniž bych zastavila. Látkový je na běh jednoduše praktičtější. Že se látkové kapesníky musí prát? Tak ať, přesto to za to stojí. Vždyť jich není tolik.
Nosím je jen na sport (když nezapomenu ;-) Tak zítra!

Běžela jsem 50 minut volný běh, osm "kol". Myslím tím běh po cestě, až na rozcestí vzdálené asi 800-900 metrů. Takže tréninkovou dávku odhaduju na cca 6 km. Zhruba po čtyřech kolech jsem cítila první únavu - která zase přešla, protože jsem jednoduše běžela dál.

Tohle mne vždy pobaví.
Jak mi tělo říká: "už.. uf.. asi.. by.. to.. stačilo.. nééé??"
Na to já stejně běžím dál.. A ono po chvilce: "no tak nic - tak dobrý.. já klidně můžu!" Smějící se

Běžela jsem dál - a přemýšlela o výstroji.
Ale teď už ne o těch důležitých "maličkostech" - nýbrž o té hlavní: o botách.
Četla jsem na stránkách u Pavla Baboše dobrou vychytávku: koupit si nové boty zhruba v polovině životnosti starých - a nosit je střídavě! V době, kdy první je už třeba vyhodit - jsou ty druhé v polovině životnosti.. Na to se koupí další nové - a tak pořád dál. Není to chytrý?? Tímhle způsobem má člověk pořád na nohou boty víceméně v jejich nejlepší formě!

Běhám teď ve stejných, jako v létě - tedy Asics Nimbus 12. Na tohle téma jsem taky konzultovala s mým oblíbeným odborníkem Pavlem - a ten mi řekl, že není důvod proč ne. S dobrými ponožkami jsou prý na zimu pořád lepší, než těžké boty z nepropustného materiálu. Sice se voda nedostane dovnitř - ale ani ven. Tak běhám i teď v zimě v těch svých "dírkatých". Běhám terén. A můžu to potvrdit! Je v nich báječné teplíčko. Ergo kladívko - opravdu JSOU vhodné i na zimu.

V tuhle chvíli jim zbývá asi 200 km do poloviny životnosti (má to být něco okolo 1300 km), tak je čas přemýšlet o nových - abych mohla střídat. Musím zabrousit k Pavlovi na stránky a podívat se, co přivezl z Anglie. Neskrývaná reklama: odkaz na jeho stránky je tady, na stránce vlevo - v Oblíbených odkazech ;-)

Věděli jste, že Ron Hill je nejen anglická značka pro sportovní oblečení - ale také člověk z masa a kostí?
A už 47 let na běžecké trase. Forrest Gump opravdu existuje!
No podívejte:



Běžela jsem a běžela, přemýšlela a "psala" si v hlavě tenhle článek.. a pak, když jsem vybíhala do finiše, začínala osmé "kolo".. Najednou: lup! A měla jsem v botě kamínek! Velmi rychle mne vrátil do reality. Řešila jsem, zda se zastavit a vyndat ho - nebo nejdřív doběhnout - a vyndat ho až pak? Už je to jen kousek, tak 600 metrů..

A pak jsem si vzpoměla, že už se mi to stalo. Ještě na dráze v Kutné Hoře. Kámen byl opravdu hodně velký.. a já s ním běžela ještě asi 3 km. Pak jsem ho vyfotila a poslala mailem dcerce - aby děvče vidělo, jaká je ta její matka hrdinka. Neboť PRAVÝ sportovec - ten jistě jen tak nevyměkne! Však jsem slyšela mnohé hezké příběhy - s jakými handicapy už závodníci doběhli závod! A těžko na cvičišti, lehko na bojišti.. A taaaak..

Odepsala mi, že jo, když závod - tak určitě běžet. Ale při tréninku - by si ona ten kámen vyndala! Leda že by měla zapotřebí postavit se pak na start závodu s velkým puchýřem z tréninku! :-) No - je to praktické rozumné děvče. Někdy víc, než já - musím uznat. Na tom tvrzení - že blíženci jsou do vysokého věku pořád tak trochu děti - něco je.. Až já konečně dospěju.. to si celá rodina oddechne S vyplazeným jazykem

Ale každý krůček se počítá. Zastavila jsem - a ten kamínek jsem si vyndala, Sašenko!

13.leden 2012 - pátek

15. ledna 2012 v 2:44 | Hanka |  Vyprávění
Přemýšlela jsem, jak navázat. Po tak dlouhém přerušení.
Pořád jsem neměla ten správný nápad. A především - ani chuť psát.
Až mi napsal trenér. Jen krátký mail, jednoduchá otázka: "jak se vede v novém roce, Hani?"
Odepsala jsem obratem, samozřejmě. Mám zvyk nenechávat přátele na odpověď čekat. Takže napsala, odeslala..
A najednou mi to bylo jasný. Vždyť mám vlastně článek do blogu hotový! Je tam všechno. Stačí ho jen okopírovat a přenést sem. Takže:
.....
Jak se vede..? Hmmm.. mno.. eh..
Čekala jsem, že budu trochu dál, ve všem. Nejsem - ale to jen konstatuju, nelamentuju. Život mne naučil nezbytnému minimu pokory. Když se občas nestane, co já myslím, že by se mělo.. hned se z toho nehroutím.
Nakonec se vždy ukáže, že byl nějaký dobrý důvod.. Úžasný

Plkám.. tak okolo a obecně, že?
No, tak to trochu rozvedu. "Ve všem" znamená - že jsem se trochu zasekla, v čase i prostoru.. s naším stěhováním, se začátkem nového pracovního projektu.. A co mne nejvíc mrzí - i s běháním..
První a druhé spolu souvisí. Ale snad se už konečně blížíme. Ne k cíli - ke startu. Do konce měsíce snad vše zaklapne na své místo. No a to třetí, běhání: přerušeno škobrtáním přes inverzi v listopadu, pak drobné nachlazení.. A korunováno na konci roku - tragikomicky. Ve výsledku i důvodu. Výsledek vypadal tak vesele, protože se mi hlava nafoukla asi o dvě čísla a důvod je tragikomický proto - že jsem si to způsobila vlastní hloupostí.

Chcete to "šířeji"? Tak to bylo takhle: polehávání doma, trocha toho svátečního mlsání a pak pocit, že se mi na čele pod mou dlouhou střapatou ofinou dělá pupínek. Tak jsem zašátrala v koupelně a půjčila si od synka něco, co má na akné. Nepřečetla jsem si použití, jsem chytrá dost, že jo.. chi chi. Aplikovala jsem na noc a přesto, že jsem měla ráno čelo pěkně červené, opakovala jsem ještě druhý den a druhou noc. Abych prostor "vyčistila" důkladně ;-)
Další den už jsem se probudila opuchlá, večer nějaká ta kalciovka na pohotovosti, následovaly týden kortikoidy, aby se akutní alergii zas přistřihly křidýlka......... Co dodat..?? Snad jen, že na přípravku (kdybych si to přečetla) je napsáno: použít - a OKAMŽITĚ opláchnout. A aplikovat max jednou denně!

No.. a jsme tady - 13.ledna 2012
Lekce, které jsem měla dostat, mám za sebou. A když se zamyslím - ta pauza se vlastně výborně hodila. Měla jsem čas přemýšlet, srovnat si pár věcí v hlavě, plánovat, číst, studovat, věnovat se rodině.. Fakt je, že vše, co se děje, mívá svou logiku! Například já bývám málokdy nemocná, ani o té alergii běžně nevím. Kdyby mne kumulace potíží nepřinutila, nezastavila bych se. A potřebovala jsem to. I lekce pokory a trpělivosti se hodí. Zrovna tuhle vlastnost potřebuju stále cvičit, nejsem moc poddajná, ve své přirozenosti ;-)

Aaaaaa... teď to hlavní! Včera jsem byla zase běhat!!
Našla jsem krásnou novou trasu. Stará je rozbahněná.. A takhle je o kus dál, taky lesem, po vrstevnici - tedy víceméně po rovině, zpevněná, ale přírodní - ne asfalt. Skvělá "dráha"!!!
Hele:



I s malým totemem vedle ní.. nebo je to lesní bůžek? Však je s lesem pevně spojen svými kořeny:


Na zahřátí jsem zvolila svižnou chůzi, pak rozklus, běh - takový lehký fartlek.. a klus.
Nic jsem neměřila, nic neplánovala, jak dlouho, co, až kam.. Prostě jsem běžela, podle pocitů. Když se mi chtělo, zrychlila jsem - a držela to tak dlouho, jak se mi to líbilo.. pak zvolnila do klusu, protáhla si krok, uvědomila dýchání... A bylo to báječný! Je to možný, že je běh už tak hluboko ve mně - za tak krátkou dobu, co jsme spolu??
Protože já... cítila jsem se tak.... správně, bezvadně, blaženě - u toho.. i potom!!!

Dnes.. je to přesně dva měsíce. 13.listopadu tu byl poslední zápis, v mém běžeckém deníku. A dnes máme??
Jak já miluju, když jsou věci symetrický!

A co ještě? Začalo sněžit - a já musím odjet něco zařídit. Ale zítra jdu zas běhat - a to ať bude jakkoli!
Potřebuju mít zpátky ten pocit, jak mi je - když běhám...