Běh okolo Europlantu - Počernice - 29.9.2011

27. října 2011 v 20:04 | Hanka |  Závody
Tak konečně Počernice Usmívající se

Jsem se jich naslibovala, že? Však teď cítím, jak jsem si hezky "zavařila"! Mám tím pádem na krku "echt" zodpovědnost - aby skutečnost nekulhala za promotion!

Tak prvně: o tomhle závodě jsem dopředu prohlašovala, že si tam jdu jen "závodně" zatrénovat. A že co se umístění týká - půjde o hezké poslední místo. Což se taky stalo! Přesto, nakonec jsem z tohoto závodu, od kterého jsem nečekala "lautr" nic - vytěžila mnoho. Jednak zážitků.. ale i něco pro svůj běh.

Vezmu to popořádku:

Teda.. skousnout jsem musela hezky...
Zaprášilo se - a byli pryč. Kdo? No kolegové závodníci! :-))

Ovšem.. na první pohled mi bylo jasné, že tu jde o nepoměr sil. Byli to evidentně staří matadoři, co běhají roky. Mluvili o "minule v Běchovicích" .. a i na postavách bylo vidět, že jsou jiná kategorie. Já zatím ještě zdaleka nejsem samá šlacha. A za druhé - téměř celé září jsem netrénovala.

Přesněji: 3.9. jsem běžela Nike Run, 6.9. trénink 6 km volně, 13.9. trénink 6 km volně. Dál nic - až závod Počernice. Z voleje.

Takže........ lehké to nebylo.
Bylo třeba zatnout zuby a běžet. Též okolo "milých" místních dětí, co volaly: "a blíží se úúúplně poslední závodník.. chi chi" ... A taky odpovídat policistům, co se ptali, jestli už je to konec - s politováním: "ne, ne, ještě mám jedno kolo" .. A vědět, že by rádi šli domů, ale musejí tam stát, kvůli mně :-/ Docela mne to drtilo. Nezdám se, ale jsem celkem plachý, velmi ohleduplný člověk, když na to přijde. Ale vzdát se - to absolutně nepřipadalo v úvahu! Naštěstí se náhle zjistilo, že jeden závodník přišel pozdě a ještě vyběhl na trať, si to zaběhnout - tak už tam jen kvůli mně nečekali. Hned se mi běželo líp!

Moc "hezký" byl i závěr mého běhu: jedno dítě šlo se svými neskutečně tlustými prarodiči domů (jako že dávno po závodě :-) ... a tu já kolem nich dobíhala poslední kolo.. a do zad mi krutě tepalo hlasité: "babíííí.. to onaaa tahle paníííí pořááád ještě běžííííííííí???"

Hmmm.. tak máte jasný obrázek, jo? Úžasný

No, nelze se jí divit, hlavince.. nezazlívám jí to. Ale byla to tvrdá škola, pro mé křehké sebevědomí. Trénovala jsem nakonec víc psychiku, než běh. Ono je to opravdu něco jiného, když si vyběhnu na svou dráhu, jsem tam sama, běžím si jak chci, v absolutní v pohodě.. stejně "rychle" jako tenhle závod - a přitom spokojená..

Na druhou stranu - právě takovéhle lekce ke sportu patří. Jakkoli jsem na začátku a mám "omluvu" pro začátečníka - rozhodně jsem to brala vážně - a vyšla z toho opět trochu víc zocelená. Za to úplný závěr byl pěkný, smířlivý: pochvala organizátorů, když jsem doběhla: "dobrý.. je to pod hodinu!". Čas jsem měla 56:06 - na dráze 7,5 km - vedoucí městem a terénem, s mými neoblíbenými kopci.

Vítězka Helena Poborská měla 29:56. V kategorii do 34 let, tedy. V mé kategorii - nad 45 let, jsem byla sedmá ze sedmi. A nejlepší ze "seniorek" běžela taky výborně: 32:31.. Tak snad jediné, co bych si mohla připsat - že v mužích - kde jsou časy vždy lepší, měl jeden závodník dokonce horší čas - 58:36.. Ovšem, byl o pět let starší.

Pojďme od toho. V každém případě, co se mne okouzlilo - to byli dva závodníci ve věku 85 a 87 let. S časem 1:18:39 a 1:27:46 Tím nenaznačuju, že tyhle jsem předběhla - já se jen skláním v úctě! MOHLI by sedět doma na kanapi - a nikdo by neřekl "popel" .. ale oni závodí!!

Než vám povím, co jsem tedy dál vytěžila - trochu fotodokumentace :-)
Jaké že bylo moje druhé náhodně přidělené startovní číslo? Tak podívejte:



Jasně - ne každý jste tu asi pilný čtenář od začátku. Tak úplně poprvé - na závodě ve Strakonicích jsem si vytáhla stejné!
Vypadá to, že budu muset chodit na prezentace vždy co nejdříve. Aby ještě byla dvanáctka :-)
Prozatím na dalším, zatím posledním, v Hostivaři - jsem si vzala 112, protože čísla do sta byly pro muže. Ale i tak jsem zůstala symbolicky u čísla 12. Dalo by se říct, že třikrát. A už je to tedy moje kmenové startovní číslo!
Něco jako má Jágr 68 a Valentino Rossi 46 Mrkající

Vůbec - tenhle závod měl milý kolorit. Hned od začátku. Když jsem přišla k prezentaci - lidi odtud chodili s bramborami - a já myslela, že to prostě pořadatelé spojili - závod s prodejem.. Europlant je šlechtitelská stanice na brambory. Já takhle poznávám zemi, prostřednictvím závodů :-)



A stolek prezentace vypadal takhle:


Mimochodem, číslo 11 později oblékla Helena Poborská, co za ženy běžela nejlépe.. a o které vám - taky později - ještě něco pěkného povím.

Teď jsme u prezentace. Kde se ukázalo, že brambory jsou pro závodníky! Startovné 30 kč - a pytel brambor k tomu. A ještě pěstitelské pokyny - kdybych je chtěla nasázet :-)



A co mi přišlo taky roztomilý - viděla jsem to poprvé - způsob značení trati. Ptala jsem se pořadatele, zda všichni trať znají (dělali dojem že se tam scházejí roky) .. nebo je značená. Abych se neztratila, až mi utečou :-)

Uklidnil mne tím, že za celou dobu, co to pořádají se jim ztratil jen jednou jeden závodník.. A to mistr ČR v orientačním běhu :-D .... Ovšem..... to jen proto, že ho policisti špatně "odbočili".

A víte, jak byla trať značená?
Moukou!! Polohrubou...


Není to roztomilý? Jako Jeníček a Mařenka, když si v lese sypali drobečky..
Ovšem - tohle je chytřejší. Mouku ptáčči nesezobou - a když, tak ne beze stopy. A pro pořadatele taky skvělá vychytávka. Mouku rozfouká vítr a smete déšť a oni nemusejí umývat komunikace od značení.

Říkala jsem si, až příště Jeníčka a Mařenku potkám - tak jim to poradím! Třeba až o nich budu číst někomu malému a voňavému, kdo mi bude říkat "babi" .. To budou rodiče Jeníčka a Mařenky koukat, že jsou děti doma už tentýž navečer - a bez perníku! A navíc se vzkazem od tety Hanky - že i když je v rodině zrovna těžko .. jistě se dá vymyslet jiné řešení, než nechávat děti v lese! S vyplazeným jazykem

Tak k Heleně Poborské. Zajímavé děvče. Úplně první, čím na sebe upozornila, nebyl profi způsob rozehřívání před závodem - nýbrž originální způsob rozehřívání před závodem: kojila totiž miminko. Chvíli za rohem budovy .. a nakonec za pochodu po dvorku. Usmála jsem se na ni a očima pohladila miminko - nepromluvila jsem. Nemám ráda vtěrky, co se na vás vrhnou, jako by kojené miminko byl veřejný majetek. Ale Helena je milé devče - promluvila na mne sama. Komentovala svou činnost takto: kojím ho takhle na poslední chvíli - aby pak byl hodnej - a já pak měla čas.. na běh!

A ta slova "na běh" ... ta vám řekla tak nějak zvláštně.. víte? Nějak - jak by řeklo děvče, pořád zamilované do manžela Luboše: kojím miminko - aby pak bylo hodné - a já pak měla čas .. na Luboše!
Přišlo mi, že mluví o běhu, jako by to byla milovaná osoba, ne činnost. Jen dojem - ale zaujalo mne to. Minimálně myslím, že má běh moc ráda. Když doběhla - šla se "rozklusnout" tím, že si to zaběhla znova. Vyhlašovalo se, že vyhrála - a ona byla někde na trati :-))

A to jsem ještě nevěděla, že jsem si od ní vzala ještě něco. Zjistila jsem to později. V sobotu, kdy měli malí požárníci na "mé" dráze závody .. a já běžela pak večer.. za tmy. Najednou se mi vybavila Helena Poborská, jak mne v jednom úseku závodu plavně předběhla.. a než mi zmizela z dohledu .. Pár krásných vteřin běžela před mýma očima.. Viděla jsem její pohyby znovu vnitřníma očima.. a protože jsem na to vzpomínala při běhu .. a za tmy, tedy mne nerušily zrakové vjemy, bylo to magické .. najednou se stalo něco kouzelného.
Sladila jsem na chvíli svůj rytmus s jejím!!

Bylo to úžasné - vážně doslova! Najednou - to bylo o úúúúplně něčem jiném!!
Měla jsem pocit, že tření se snížilo.. a také se rozhostilo zvláštní ticho - co provází činnost dobře namazeného stroje. Nebo tak něco.. já nevím, jak to lépe popsat. V každém případě: tohle bylo poprvé. V tom skutečně dobrém běhu - je něco, určitý takový "ráz" .. specifický pohyb těla, jako by tep, co ale má epicentrum někde v oblasti pánve .. a tepe pravidelně: buch - buch .. buch - buch.. a nese tělo s větrem o závod.. tiše a rychle nad povrchem země. Víc slov nemám - jen .. že je to báječný - zažít i jen záblesk toho!!!

Nevadí. Záblesky lze prodlužovat. Nejdůležitejší je zjistit - že vůbec něco takového jde!
Lidi si obvykle myslí, že běh je to nejjednodušší. Ale je to věda s velkým "V"!

No.. takže tak. Šla jsem na tenhle závod - a vůbec nic od toho nečekala. A vidíte - co toho bylo?

Mimochodem - i tenhle blog k tomu patří. Když jsem o bramborách, o Jeníčkovi a Mařence .. a o virtuálním běhu s Helenou Poborskou psala dcerce - právě tehdy mi napsala: mami, to je škoda, aby se takovéhle hezké vyprávění poztrácelo v mailech..

A za co jsem vlastně dostala tolik dárečků?

Že jsem skousla hrdost - a přes to, že jsem věděla, že šance zazářit jsou nula - stejně jsem do toho šla!
Je to bezvadný - když to v životě funguje takhle!

Zasloužená odměna ihned Mrkající
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rosice Rosice | 28. října 2011 v 7:27 | Reagovat

Hanko, to je krásný čtení! Ale nápor na psychiku to určitě byl, doběhnout poslední. Ovšem všichni nějak začínali, že? :-) Ale stejně... když si člověk běží sám v lese, připadá si jako king, a potom na trati s těma sprinterama - ó jé! Ale stejně si myslím, že závody k běhání patří, i kdyby hlavně pro tu atmosféru ;-)

2 Hanka Hanka | 28. října 2011 v 15:58 | Reagovat

[Rosice] dík za laskavá slova. Máš pravdu. Jenomže v životě je to právě přesně tak - co za to opravdu stojí - to nám nejdřív dá pořádně zabrat. Asi i tím si toho pak víc vážíme! ;-)

3 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 0:41 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama