17. květen 2012 - čtvrtek

Čtvrtek v 21:54 | Hanka |  Trénink
Nový pracovní projekt začal neplánovaně - manuální prací. Dodavatel nábytku sice souhlasil, že nábytek do nové kanceláře na místě sestaví - ale až tak za tři týdny. A tak jsme se do toho pustili sami. Zdárně, musím říct. Nábytek kde stojí, tam zdobí :-) Bohužel - já svou přítomností dnes ráno dráhu neozdobila..

Byla jsem ráda, že jsem ráda. Hned po snídani - do práce.

Ne že bych na tom byla s kondicí až tak špatně - ale prvně mi nedělá dobře prach. Nábytek leží zabalený "naplacato" ve skladu, práší se na něj.. Pak ho někdo koupí - a i s tím prachem ho dovezou novému uživateli.
A když on je zrovna alergik..
No - a za druhé: špatné boty! Na tolik běhání se střevíčky nehodí. Trpce jsem litovala, že jsem si do práce neobula svoje vymazlené Asics Gel Nimbus 12! Není to sice poslední model - ale miluju je. Nejen běhá - i chodí se v nich náramně! V poslední době, když jdu do města jen něco zařizovat, jdu v nich. Stačilo to zkusit poprvé - a zjistit, jak veliký je to rozdíl, na dlažbě..

Bohužel, honila jsem eleganci - a do práce si vzala střevíčky. A pak mne nohy z celodenního běhání okolo sestavení nábytku bolely tak, jako bych ten půlmaraton už zaběhla - a to bez strečinku před i po.. Jednoduše - musela bych to moc lámat přes koleno.

Poučena, dnes ráno jsem si svoje "sedmimílové" nazula - a šla v nich do práce. Uklidit, vyleštit, zprovoznit počítač. Pracovala jsem stejně pilně, jako předchozí den - ale domů jsem přišla celkem v pohodě..

Až tak, že jsem prostě vyrazila na trénink odpoledne. Což je proti mým zvykům.
A díky tomu přece jen hlásím: splněno. Další 4,2 km, plánovaný ultralehký se sedmivteřinovými sprinty.

A víte co? Další level. Už když jsem se blížila ke dráze, slyším hlahol. No jo .. žádná hospoda na mýtince, to spíš na rozcestí. No - a tam pak chodí lidi, to je jasný. Je to taky jejich les a jejich hřiště. Ba, byli jejich už dřív.

Tak - přece už jsi velká holka.. překonalas v životě horší věci, než ostych běhat, kde nejsi sama!

Takže jsem šla, prošla okolo tenisu, volejbalu i fotbalu - a už jsem na dráze. Ne sama, samozřejmě. Ale jsem tu a zaběhám si. Paní se přiblížila a já už vidím zřetelně: neběhá, "jen" venčí psa. Blížili se a pes začal vrčet. Usmála jsem se a řekla mu: "neboj se mne".. Přestal, natáhl čenich ke mně, ale jinak žádná přátelská gesta. Ale - už ani nepřátelská.
Paní mi říká: promiňte, že na vás vrčel. Usmála jsem se i na ni a odpověděla, že v pořádku. Je to zvíře, má svá pravidla. Já mám kšiltovku a tmavé brýle, takže vypadám podezřele. Dělá to správně, chrání svou paní. A navíc - byli jste tu první, teď je to vaše dráha..

Je to moc hezký pejsek, co mi očichává botu.. Doufám, že zůstane u toho "ani žádná nepřátelská" ;-)

Není to sepík? Nedávno jsem viděla obrázek a vypadal podobně.
Ne - není. Je to shiba.. Pět let mu je? Teda, má pohyby jak štěně. A sepíkovi je podobný. Asi jsou bratranci :-)

Co jsme si tak povídaly, dala jsem u toho streč.. A když jsme byly v řeči u sepíka a shiby - uvědomila jsem si, že stačilo. Vítr foukal moc studený, na tričko, co jsem si vzala. Omluvila jsem se, že musím běžet.

A běžela jsem.

Jen jsem tentokrát flákala názvy stanovišť pro sedmivteřinovky. První běžím od Lavičky, druhou startuju, když míjím Velkej (než vyslovíte "Velký sebevědomý šípek" - jsem dávno pryč), třetí je od Líbezné, čtvrtý od Třezalky - a když za sebou nechávám Mladýho .. už vbíhám do cílové rovinky - abych od Lavičky načala další kolo. Pokud někdo ausgerechnet potřebujete vědět celá jména - tak si klikněte na "15.květen - úterý"

Udělala jsem poctivý strečink - a vydala se k domovu. Okolo hřišť, kde si zcela samozřejmě lidi celou dobu sportovali, aniž by mne vůbec registrovali. SAMOZŘEJMĚ. Kvůli tomu tam přišli, ne aby koukali, kde kdo druhý pobíhá!

A tak jsem šla domů - a usmívala se pro sebe: že plachá - jo? No - tak tady to určitě nepůjde.

Ale vůbec to nevadí.
Ve skutečnosti je to totiž úplně jinak, než jsem byla zvyklá.

Zatímco "na vsi" lidi často hledí tak udiveně (proč ta paní normálně nejde?) ..
Tady v našem lese je člověk divnej, když neběží a "jen tak" jde!

Co? Že to přeháním na druhou stranu?
No .. tak jo. Ale jenom trošku!
Přidat komentář
 

15. květen 2012 - úterý

Úterý v 21:00 | Hanka |  Trénink
Zarovnáno!!

Tak jsem to dnes dotáhla. Už tedy mám těch - z hlediska běžeckého vesmíru velmi nepodstatných - v mém osobním vesmíru ale velmi drahých: 400 naběhaných kilometrů. Je to málo, já vím - vzhledem k tomu, že 11.6.2012 mám svoje první výročí (= je to jeden rok, co je běh v mém životě)..

No ale.. jak je to - tak je to. Kdo můj běžecký život sledujete, víte, proč informaci o blížícím se výročí formuluji tak kulantně. Jednoduše nemohu poctivě říct: "bude to rok, co běhám" - neboť by to nebyla pravda.
Slovní spojení "běh mám rok v mém životě" - to už v pořádku je. Buď jsem běhala, nebo na něj myslela.. a nebo ještě po dlouhých týdnech odloučení zjišťovala, že z dob, co jsme byli spolu - ještě stále mohu čerpat!

Já se ale nerada otáčím dozadu. Nejraději mám, co je dnes.
A dnes jsem byla běhat na "své" dráze - a dala si 4 km!

Ty, co mi zbývaly do 400. Bohužel se mi ztratil profil z behej.com - kam jsem si psala na podzim naběhané kilometry. A tak je i možné, že se nějaký ten uběhnutý kilometr "zakutálel". Ještě, že jsem si vedla tak VELMI pečlivě tréninkový deník - až do Nike Run!

Víceméně to ale asi správně je (hlavně: míň to není, spíš víc).
A mně se líbí, jak to tak hezky vyšlo, že znovu (pořádně) začínám z pěkně kulatého čísla.

Dnes jsem šla na trénink - a v první chvíli si myslela, že je to zlý sen. Zdálky jsem tam totiž viděla běhat malého černého psa! Ale tentokrát mne Murphy jen škádlil. Vzápětí se vynořil pán, ale NEBĚŽÍCÍ - a společně s pejskem zamířili pryč. Měla dráhu pro sebe! První dobrá věc.

A hned druhá - že se mi rozsvítilo Smějící se
Víte, já si normálně myslím, že jsem docela chytrá holka.. Ale znáte to.. jak je pod svícnem občas tma?

"Rozbřesknutí" byl sled impulsů.
Začal pejskem, co tentokrát nepatřil k běžci. Jenže - já si díky němu vybavila tu chvíli, jak jsem minule nešťastně koukala na pána, co se rozcvičuje, strečuje.. STREČUJE??? A co já?!!

No - já ne!

Mám tu v článcích vyprávění, jak moc důležitý se strečink .. a co myslíte? No - nic!
Já prostě během těch dnů, jak jsem si jen tak "pocitově" pobíhala - nedělala víceméně nic.. Žádný strečink! Drobné protažení v koupelně nepočítám. To spíš počítejme pouze do užívání si toho prostoru. Mám moc krásnou koupelnu - a v ní vedle vany super široký rantlík, je obezděná.. Absolutně ideální na protažení! Rantl je pevný, široký, ve správné výšce. Ovšem: strečink z koupelny bych mohla počítat - kdybych ho neodflákla.
Což tedy....

Nevím, co jsem si myslela! Asi že to ani není pořádný trénink, jen si tak pobíhám.. a proto že to ani nestojí za to.. strečovat. No - věřili byste tomu? Samozřejmě, že to za to stálo! A já už znám odpověď na otázku "kde je ten pružný lehký krok z prvních dní?" Odpověď zní: "je v háji, protože všude možně máš svaly zasekaný laktátem - to proto najednou ty olověný nohy, ty trdlo!!"

No - tak asi tak.
Když VÍM (zhruba) - co a jak.. myslím, že tím už to ani vlastně nemusím dělat, že??
Podobnému bludu propadají například i někteří doktoři.. Jako že když vědí tak dobře, co a jak v těle funguje.. mohou kouřit a být obézní - protože na ně se ta pravidla vlastně nevztahují :-)

Tak zpět na trénink!
Začala jsem lehkým strečinkem - a vyběhla na dráhu. Dnešní plán byl 4 km - a pár dalších dnů mám v plánu takhle pokračovat. Myslím, že je to tak dobře. Když jsem plán zvažovala, před vnitřním zrakem se mi v rohu projekce zjevila bublina, v ní seděl Pavel "baboš" Baběrád - a říká: "nikam nespěchej, zpomalí tě to!"

Dráha má 350m (díky RIDe) .. a tak bohužel první počet na celé kilometry je 20 kol - tedy 7 km.

Můj dnešní plán ale byly čtyři, takže jsem vyběhla s tím, že poběžím deset kol - a zbývajících 500 metrů pěšinky v lese. První dvě kola rozklus, dalších sedm kol sedmivteřinovky, kolo výklus.. a zbytek po lese cestou domů. Jak jsem ale tak běžela, rozleželo se mi to v hlavě (to zas Pavel B. v bublině: "když je třeba změnit plán - tak ho změň") .. A rozhodla jsem, že poběžím dvě kola na rozklusání, osm sedmivteřinovky, jedno kolo výklus, pak ještě nějak odhadnu zbylých 150 metrů v lese pěšinkama - a zbytek dám "výchůzi".. (od slova "výklus" - jenže místo klusu chůze).. Ostrá, rychlá, následující po běhu - já si při ní krásně odpočívám.

Sotva jsem to vymyslela - už jsem to zas z tabule smazala.. s tím, že: tssss... co to jako jeee??
Odhadnu si 150 metrů?? Taková blbina! Jsme v hokynářství?? Normálně zaběhni 12 kol - to bude 4,2 km. Ber to jako "plus jedna lžička na konvici" .. (pro ty, co se vyznají: recept na konvici kvalitního čaje je: na každý šálek lžičku + jedna lžička na konvici) Úžasný
Takže 12 kol, s tou jednou lžičkou na konvici - a psát že si budu jen 4 km. A když bych to chtěla echt přesně - můžu po pátém tréninku připsat 1 km. A je to!

Jak se ukázalo, bylo to výborné rozhodnutí! Skončila jsem, dala pečlivý strečink už na dráze - a vydala se "výchůzí" směr domov. Jak jsem vstoupila do lesa a uviděla všude červené fáborky a ze všech stran slyšela dětský výskot - bylo mi jasné, že dnes bych ZAS svůj trénink nedokončila..

A srdečně jsem si poblahopřála k tomu, že není třeba - protože dnes ho už celý mám!

Šla jsem domů - a znovu jsem si promítala v hlavě, jak hezky je dráha rozvržena pro mé sedmivteřinové sprinty. Do kola se jich vejde pět: první začíná na stanovišti u Lavičky.. druhý u Velkého sebevědomého šípku (roztahuje se do dráhy).. třetí u Líbezné osamělé břízy, čtvrtý u Poslední suché třezalky - a poslední pátý u Mladého nadějného šípku.. ten je malý, ale roste přímo u dráhy.. Ještě rok a bude mi tam vadit ještě víc, než Velký sebevědomý :-)

Všimla jsem si taky, že sprinty sice začínám vždy zhruba na stejném místě - ale končím vždy jinak. Třeba ten, kdy startuju u Velkého sebevědomého šípku: někdy končím přímo u Rozšlápnutého šneka (ne mnou!), někdy za ním, někdy před ním. No - nic podstatného. Prostě - jen jsem vnímala, co dělám a jak.. Znovu se seznamuju.

Kousek od lavičky seděla na zábradlí sojka - a podle toho, jak pozorně se dívala - asi mi dnes dělala trenéra. Tak zblízka jsem ji snad ještě neviděla! Opravdu moc pěkný ptáček. S jednou další jsem si pak ještě povídala na cestě domů, v lese. Poskakovala tam v jednom místě - půl metru od cestičky. Kromě poskakování taky tak legračně nakláněla hlavičku.. poslouchala jak ji chválím..

Moc se mi líbila představa, že to není jiná sojka - ale ta stejná, ze hřiště - která si mne oblíbila - proto mne teď doprovází domů.. No tak, nesmějte se mi, já vím.. tssss... S vyplazeným jazykem

Počet komentářů: 8

Propagace

14. května 2012 v 23:16 | Hanka |  Vyprávění
Objevila se mi na mé úvodní "redakční" stránce výzva. Ať prý svůj blog propaguji, mezi ostatními.
Zařadím ho do kategorie, přidám obrázek, který mé stránky charakterizuje - a ten že bude někde zobrazován..

Po pravdě: když jsem přišla na blog.cz - zaregistrovala jsem, že je tu nějaký "autorský klub" - a veřejný blogerský život.. Snaha o co nejvíc návštěv. Soutěžení v jejich počtu. Prosby v komentářích "koukni na můj blog" - hned pod "jakoby" komentářem, ze kterého je patrno, že návštěvník můj článek vůbec nečetl.

A když jsem pak ještě letmo nahlédla do diskuze okolo přijímání do autorského klubu, to už mne chuť přešla úplně. Zásadně vcházím dokořán otevřenými dveřmi, někam se vnucovat není můj sport.. (promiňte v AK - ale takový to na mne dělá dojem).

Hlavně - myslím si, že moje stránky něco znamenají pro mne - a možná pár přátel. Kdyby mi sem chodily stovky lidí, zatěžovalo by mne to. Hlavně časově. Mám totiž vnitřní potřebu slušně odpovědět každému, kdo věnoval čas na to mi napsat - a to by pak mohlo být kontraproduktivní. Žádné nové články - jen odpovědi na komentáře.. Bych tak tak stíhala.. Překvapený

Takže - i v tomhle chci zůstat osamělý běžec Úžasný

Až na to, že nemohu zabránit své hlavě, když si nechtěně přečte zadání - aby ji něco nenapadlo. Což se - bohužel - stalo i teď. Ten nápad mne docela pobavil - a tak jsem ho realizovala. Šlo o ten obrázek, propagační, pro můj blog. Vytvořila jsem ho tedy, uložila na příslušné místo - a že se jen podívám, jak by to vypadalo, kdyby se někde zobrazoval. Jen jsem si hrála :-)

Jenže - co se nestalo!
V rámci chyby na stránkách, kde se u komentáře hostů stále zobrazovalo moje foto (takže jediný, kdo na mém blogu NEVYPADAL jako já - jsem byla já).. se najednou avatar hostí změnil - na miniaturu tohoto nového obrázku! A vypadá to docela hezky - i když není vidět, co to tam uvnitř vlastně je.

No - a protože se tím odstranila ta nepříjemná chyba, už se mi nechtělo to zas hned smazat, jak jsem měla původně v úmyslu. Takže jsem teď asi někde propagována. Nevím jak a kde - neb to jsem tedy nenašla.

Doufám jen, že ta propagace nebude moc účinná - a nezačnou mi do mé hospůdky na mýtince chodit lidi! Smějící se

Avatar pro komentáře návštěvníků je to ale pěkný - mrkněte do komentářů :-)
A abyste věděli, co je v té miniatuře, která se teď zobrazuje vedle vašich jmen - tady je v plné velikosti:



Počet komentářů: 5

14. květen 2012 - pondělí

14. května 2012 v 13:25 | Hanka |  Trénink
Už když jsem psala poslední větu minulého článku ("nebylo posvícení dnes, bude zítra") mi napadlo: co to píšeš za nesmysly? Tak samozřejmě - že ani dnes posvícení nebylo. Nakonec je to jasný, když je pondělí! Úžasný

Začátek dne ovlivnil fakt, že ačkoli už jsem měla sedět ve své nové kanceláři, večer mi volali, že kancelář je pro mne sice připravená - ovšem až na počítače, které přivezou ve středu. Tak ať si vezmu "home office". Proto jsem ráno vyběhla později, než to bude v pracovní den obvyklé. Sice tak, abych byla včas na svém místě za pracovním stolem - ale s časovou rezervou v rukávu, kterou ušetřím na oblékání, malování a cestu do práce..
Na doma mi stačí legíny, triko, lehký krém, upravit obočí a výživnou tyčinku na rty :-)
To mám po sprše v pěti minutách. A taky jo, přesně v devět už jsem seděla u compu..

Ale nepředbíjme. Je ráno, vybíhám směr "trať". Blížím se lesem k dráze - a už zdálky tam vidím někoho stát!
Ježíši, to snad ne, vypadá to, že strečuje! Teď jde o jedno: je to "před" a nebo "po"??
Super - kolem nohou mu běhá pes. Tak snad jen venčí a trochu se u toho protáhl, vypadá - že se sbírá a jde..
Neee...!! Nejde! On pokračuje ve cvicích! Chjooo..
Ne, ne! Dnes se neotočím! Běžím tam - a uvidíme.

Proběhla jsem okolo člověka a jeho psa (s myšlenkou "je to RID, není to RID?") - a šup na trať. Po pár krocích štěkot - pejsek se hrne za mnou. Asi na mne křičí: "to je NAŠE dráha!!" Jak se ukázalo později - přesně tak to bylo. Byla jejich. Nerozhodný

Pro tuhle chvíli ho ale pán odvolal - a já tedy běžím dál. A uvažuju nad tím, že když už "jsou tu lidi" - aspoň je to vzpruha. Člověk (nejen běžec) - když se někdo dívá (nebo nedívá, ale MOHL by) .. prostě člověk má-li obecenstvo, tak má taky automaticky snahu o lepší výkon. Všimli jste si?
A že to dnes teda potřebuju! Vzpruhu. Už když jsem nahoře psala "vybíhám směr trať", váhala jsem, zda není poctivé doplnit omluvu - že tomu tak dnes vůbec říkám. Fakt se mi neběželo dobře!

Kde je ten pružný lehký krok, kterým jsem si to tu brázdila hned napoprvé, po dlouhém běžeckém "nic"??
Teď, když už běhám pár dní - nemělo by to být ještě lepší?? Noo.. mělo-nemělo, prostě nebylo.
Připadám si jak kachna, těžký krok, žádná radost teda. Jasně, že jsem to hned "zpracovala", jak to mám ve zvyku. Ve stylu: jo jo.. tak to v životě sportovce chodí, Hani. Některé chvíle jsou určené k tomu, prostě je překonat a běžet dál.. Dokud se ta lehkost - a tedy i radost zase nevrátí. Pak můžeš přestat s překonáváním - a zase si chvíli užívat. Střídá se to, to je normálka - vždyť víš.

Až potud dobrý. Takže běžím a překonávám... olověný nohy... ale já běžím. Nebo "běžím", prostě něco takovýho.. A hele - zdá se mi to? Možná je to o chloupek lepší, každých dalších pár metrů. Jestli bude čas trochu to protáhnout.. Dávám pár svých oblíbených sedmivteřinovek (sprint 7sec viz blog o ultralehkém běhu). Samozřejmě, že na odvrácené straně dráhy. Na té straně "kolem "člověka" přichází v úvahu jedině lehký neutrální klus. Se nebudu předvádět, že jo :-)
Co?? No tak dobře! Tak jo, "nenápadná" snaha prodloužit krok a dodat trochu té chybějící lehkosti tomu dnešnímu šmajdání - tam taky je. Podle mých pocitů víceméně marná Smějící se

No nevadí. Hlavně že jsem na dráze a běžím. Tedy "překonávám".
JENŽE: dobíhám třetí kolečko, pán jde k lavičce a místo aby vzal bundu a šel domů, ještě si něco sundává - a vybíhá na dráhu přede mne! Je jasný, že za chvíli mi bude dýchat na záda. Neboť to stopro oběhne rychleji.
Tak nic, kamarádko, teď vpravo - a cestička k domovu! Dneska - teda taky ne :-(
Nebreč! Nakonec - on tady byl první.

Možná, že přesně tolik jsem právě dnes měla běžet, utěšuju se. Ale stejně mne to mrzí..
Hlavně proto, že mi je jasný, že on s tím ani příště problém mít nebude. I když přijdu první já. To mám z toho, že jsem ta plachá S vyplazeným jazykem Probíhám lesními pěšinkami na cestě zpátky, eviduju hlídku městské policie (teda - máme to tady opravdu bezpečný kus "divoké" přírody) - a už jsem skoro u domu. Ani se nedivím, že je to dnes až do konce zabitý. Na ten malý kopeček, co vždy cestou domů bujně vyběhnu - se přede mne "řadí" paní s velkým psem, takže zas nic.
Co - nic?? Tak počkej, až projdou! Hmm.. některé "závady" na růžovém ránu jde vyřešit snadněji. Počkám si - a vybíhám si teda ten "svůj" kopeček. Nevím, zda přímo "bujně", ale no - co už.. Aspoň s potěšením, že vůbec :-)

Doma sprcha, na snídani mám víc času, než jsem čekala (jo, mohla jsem ještě chvíli kroužit na dráze)..
A do práce. Tedy - k domácímu pracovnímu stolu.

Tož tak - ke dnešku.

A teď otázka do pléna: byl jsi to ty, RIDe, s tím malým černým pejskem dneska?
Pokud ano: chodíš běhat v tuhle dobu pravidelně? To by bylo prima, víš? Já totiž budu chodit dřív, v běžný den. To bychom se pak "nesráželi". Jak jsem už psala - mne víc baví osamělý běh.
Což není nic proti tobě ani nikomu. Chci se ponořit do sebe, přemýšlet si o čem potřebuju, vnímat, jak mi to běží.. a tak. V tom mne něčí "společnost" jednoduše ruší. Nic proti pozdravení se s kolegou sportovcem po cestách..
.. ale jinak se moc ráda domluvím - jak se sobě co nejlépe vyhneme Mrkající
Počet komentářů: 6

13. květen 2012 - neděle

14. května 2012 v 7:56 | Hanka |  Trénink
Tak zase jsi měla pravdu, babi. Jak jsi říkala to "není každý den posvícení"!
Od rána bylo jasný, že tahle neděle posvícenská není.

První, co mne napadlo, když jsem se probudila: hele, když už máš tu novou dráhu - tak co se konečně naučit zacházet se sporttestrem? Taková šikovná věc, používat ji jako hodinky - to je pro ni skoro urážka. Jo jo, teď je ta chvíle.. A nejlepší to bude takhle "nanečisto", když si jen tak pobíhám, pocitově.
Až přijde čas vymyslet nový tréninkový plán, budu to už mít v malíku - a jako když to najdu. Však se tím návodem (který odrazuje už počtem svých listů) prokoušu. A budu mít přesnější údaje do tréninkového deníku.. Tak šup, jdeme na to! Dnes aspoň jedna nová funkce!
Beru tedy do jedné ruky Polar, do druhé návod, tisknu příslušná mačkátka.. A - displej hned na to zhasíná!!
Dochází baterka?? TEĎ??? Hmmmmmm...
Tak nic Nerozhodný

Nevadí, to je drobnost. Hlavně že mám dráhu - tak šup, dnes je v záběhu. Už jsem si na ní sice tři kola zaběhla, když jsem ji našla - ale to bylo náhodný, jak mi spadla do klína. Dneska jdu přímo tam! Tak jsem vyrazila, proběhla les, poslední metry - a.. Na velkém hřišti se hraje fotbalové utkání, všude plno lidí..!!
A co hůř - i vedle, na "mojí" dráze!! Ale no taaak, to už snad... Zamračený

Tak jsem tam stála, chvilku to zvažovala, jestli si jít zaběhat "mezi".. prostě se vmísit.. Nakonec ve mně vyhrál ten osamělý běžec, otočila jsem to, šla si proběhnout lesní pěšinky - a domů. Moc jsem tomu nedala, nějak mne přešla chuť. Vlastně nejintenzivněji jsem běžela, když jsem to otočila k domovu Smějící se

Všechno v pohodě ale. Sportovec je u mne člověk, kterého jen tak něco nerozhází.
Nebylo posvícení dnes - tak bude zítra!
Počet komentářů: 2

Hááálelujááá

11. května 2012 v 15:06 | Hanka |  Trénink
Tak.. tenhle článek je o tom, že někdy melou boží mlýny opravdu rychle, téměř online.
Zasloužilas? Šup - tak tady máš odměnu!

Protože - když jsi mi RID psala (psal?) včera do komentáře, jestli mi chybí dráha, tak..
Tak.. to já jsem už měla ve foťáku zásobu dokumentace k článku, kde se s velkým potěšením podělím o radost - ŽE JÁ UŽ SVOU DRÁHU ZASE MÁM!

Běžela jsem včera dolů lesem - a na konci, kde pěšinka končí u druhé hájenky (domkům uprostřed lesa říkám jednotně - hájenka). Tak tam, kde se obvykle otáčím a běžím zpět - jsem tentokrát pokračovala dál. Jde to jen ven, na pole. To se mi původně nechtělo, les je příjemnější. Abych ale prodloužila trať, vyběhla jsem z lesa a pokračovala podél něj - a pak mezi domy. Nic moc, zas to bylo na otočení, v dálce už jsem viděla jezdit auta. Ale něco mi říkalo: zkus, třeba o kousek dál bude ještě jiná pěšinka zpět do lesa, ať nemusíš stejnou cestou nazpátek. Tak jsem běžela dál - a byla!
Nic moc teda. Hrbolatá, strmá - a co hůř, kolem poházené odpadky. Ve "svojí" části lesa na to nejsem zvyklá, je krásně čistý. Ale co už.. byla jsem tam, tak jsem běžela dál a přemýšlela, že na tomhle je snadné najít to dobré (moje oblíbená hra na radost). A to - že aspoň přesně vím, kam příště neběžet :-)

A teď si představte mou radost - když jsem se najednou "vynořila" u fotbalového hřiště, co už jsem fotila! Tehdy s politováním, že na tak nádherném trávníku mne jistě běhat nenechají, vydupávat pěšinku. JENŽE - tentokrát jsem přišla z druhé strany, kam jsem prvně nedohlédla! Protože kdyby jo - už jsem mohla jásat dávno, že mám zase "svoji" dráhu - je tam vzadu ještě jeden "plácek"!

Ale nevadí - krásně si užívám své "háálejújáá" i teď Usmívající se

Je to až neuvěřitelné, opravdu! Když jsem vybírala byt, ani jsem netušila, že je to ještě lepší, než jsem myslela. A to jsem si i původně myslela, že je absolutně úžasný. Sám o sobě - i lokalitou. A teď ještě tohle! Doopravdy, lépe už to dopadnout nemohlo.

Takžeee.. moje nové hřišťátko je malé - odhaduju ho na 200 metrů dokola. Podle dráhy v Hoře, ta měla 400m - a řekla bych, že byla tak dvakrát větší. Ale to nevadí, podstatné je: je to rovné, uprostřed tráva, okolo štěrková pěšinka pro běžce. Úzká, jen tak pro jedny nohy. To mi ale nevadí - naopak, to je přesně pro mne. Nejsem právě kolektivní sportovec. Ráda běhám sama.
Z toho důvodu mám taky raději běh po dráze, než terénem.. Myslím ten "hlavní" běh. Les je skvělý na rozklus, výklus, pro zpestření, taky je to krásná cesta tam i zpět. O čistějším vzduchu v něm a okolo něj ani nemluvě. Ale na běhání jako takové - já mám raděj dráhu.
Už jsem tu o tom psala: jdu, "vypustím" se na ni - a běžím. Nemusím sledovat cestu, mám čas vnímat své tělo, dostávat ho do rytmu. Krůček za krůčkem, dál a dál - až jednou zas zažiju tu magickou chvíli, kdy kolem jakoby všechno ztichne - a já letím vzduchem centimetr nad zemí a celou mne prostupuje nepopsatelné blaho. Ze síly, radosti z pohybu a z hrdosti na to, že mi tělo pořád šlape jak švýcarské hodinky.

Je to nádhera - jednoduše a prostě nádhera!

Ovšem - není to zadarmo a samo.. nejdřív se na tom musí zamakat Úžasný
Tak - já od teď tady:






a dál rovně:






a zas do zatáčky:






... a taky okolo krásné, pevné asfaltové plochy - která se tak báječně bude hodit na atletickou abecedu.. při různém tom zakopávání pozadu fakt oceníte, když přesně víte, kam došlápnete.. že to například nebude stranou cestičky, na drn, kde si přivodíte nežádané běžecké "něco" .. vždyť víte :-)






ještě jedna zatáčka






a kdyby náhodou kamínek v botě.. je tu i lavička..






.. bohužel, málo co je v životě bez poskvrnky.. vidíte tu lahev od vody? No, jsou tu i další lidi. Co jsou jednak líní odnést si své odpadky - ale hlavně: taky to místo znají a možná mu taky říkají "moje".
Jako třeba ten pán se psem, co přišel, když jsem odcházela - nebo jiní běžci. S tím nejde nic.. jedině se smířit. Trasa není pro dva. Když si náhodou vybereme stejný čas, budu muset jinam.. neboť, po pravdě - mne druhý běžec ruší. Chci si běžet svým tempem, bez ohlížení se na někoho. Nechci ho předbíhat - ani aby mi on dupal za zády. Nepomůže ani rozeběhnout se na rozdílné strany - to se musíme zase co chvíli vyhýbat, trať je krátká.

Taky tu posekanou trávu by všichni správci hřišť nemuseli nechávat hned u trasy (ten v Hoře taky!). Tráva tlí - a tak je pak třeba proběhnout okolo bez nadechování.. zatrachtilá alergiee :-)

Ale to jsou drobnosti - budu si na nich cvičit překonávání překážek (hra na radost)...

Tak, je po tréninku - běžím domů. Nemusím tou cestičkou vzadu, s těmi odpadky.
Já můžu přímo, když to už teď vím..






a šup do lesa:






a pak po lesní magistrále přímo až k domu






No, nemám já se božsky? Někdo nahoře mne má přece jen rád ;-)


Počet komentářů: 6

Čo bolo - bolo! Terazky.. jsem zase ta běžkyně!

7. května 2012 v 2:10 | Hanka |  Vyprávění
Nad tímhle článkem přemýšlím už týdny.
Jak se těším, až ho napíšu, JAK ho napíšu, jaké fotky sem dám..

Je už tak moc "vytěšený", že se bojím, abych nesklouzla k přitroublému blábolení.
Všimli jste si taky? Takový zajímavý jev to je: když jsme právě dokonale šťastní, tak nějak nám klesá IQ.
Nebo jenom mně? Celé dny teď chodím a usmívám se.. No - kolem celé hlavy. A u toho člověk moc chytře nevypadá, tedy. Jen šťastně..

Všechno se teď tak překrásně daří, jedno za druhým. Tak jistě - ne samo od sebe. Taky jsem na tom tvrdě zapracovala. Plus mám absolutně skvělou rodinu, která mne podpořila. Plus Požehnání - ta nezbytná trocha štěstí.
Asi bych se měla ohlížet a bát, kdy že ten zlatý déšť skončí, protože to přece není možné, aby tak dlouho trval.. Ale neudělám to. Dokud tu je - užiju si ho naplno! To není moje cesta, plížit se podél zdi.

Já?? Jedině sebevědomým, pružným krokem běžce - středem ulice, po slunci! :-)

No jooo.. může mne někdo/něco srazit. Zas.
Aťsisi! Zas vstanu!

Nechci se vracet k tomu, co je za mnou - a proč jsem nepsala - a proč jsem ani neběhala. Bylo by to možná zajímavé, možná dokonce poučné vyprávění - ale pro mne je to uzavřená kapitola, ke které se nechci vracet. Vzala jsem si, co jsem si z ní měla vzít - a jdu dál.

Jen se chci omluvit všem, kteří nezapoměli, že tu mám blog - a psali mi milé vzkazy, co je se mnou.. na které já neodpovídala. Nezlobte se na mne prosím - ale v té době to nešlo. Když bojuju, prostě si s tím někam zalezu..
A tím to ukončeme, ano? Čo bolo - bolo! Terazky...... no koukněte nahoru na nadpis! Usmívající se

Hmmm.. Ale o tom, JAK běhám - to dnes moc nebude.
Ještě ani nemám plán. Běhám - tak pocitově. Pro radost, že tělo ani za tak dlouhou dobu nezapomělo. Ultralehký - se sedmivteřinovými sprinty. A můžu prasknout pýchou, že když zaberu - tak "vystřelím" vpřed. Pořád mám sílu v nohách! Něco zůstalo, co jsem natrénovala, úplně od nuly to nebude. Život je fakticky nádherná věc!

A dost! Tady to radši ukončím. Jestli už to teď není pozdě - a nějaké to přitroublé blábolení už mi sem nevklouzlo!

Místo toho, jak běhám - se podívejte KDE.
Z okna jídelny mám výhled na les.. V předzahrádce, chráněné zeleným plotem kvetou petrklíče..




Myslím, že les něco volá. Nerozumím přesně co - budu muset blíž. Vyběhnu z domu zadem:




Proběhnu okolo skalky ...




A už jsem na pěšince do lesa.. Že se vám chce vyběhnout taky?




No.. to se rozhodněte sami :-) Já už jsem v lese..




A teď kudy? Mám vybrat tuhle?




Nebo běžet tudy?




A co tahle? To je nádhera, co?




Ne, fakt nebydlím na Šumavě :-)




Trocha nostalgie - za lesem jsem objevila hřiště..




Tady mne asi běhat nenechají, tak jen taková malá vzpomínka. V Hoře stojí taky u dráhy topoly..




Tak zpátky do lesa.. Strakám se tu taky líbí. Poletují jich tu celá hejna ..




.. a hlemýžďům ... :-)))




..tenhle je bohatej, má domeček zlatý :-)




No tak dost .. Taky trochu běhu........
Že mi to věříte, že se mi běhalo nádherně? :-)

Co?
No jasně, že vím, že není celý rok květen.. kdy všechno je jak malované.. Hmmm ...taky já jsem se narodila v květnu.. No tak Hani, kontroluj se! To je ale levný vtipkování! To máš z výprodeje? Teda opravdu, štěstí člověku zpomaluje mozek! :-)

Tak ne, květen jak malovaný celý rok není. Listí opadá, lesík bude holý. Je totiž listnatý.
Stejně tu bude krásně!

Zamilovala jsem si to tu na první pohled - a to jsem sem přišla, když to právě ještě holé bylo.
Má to tady prostě dobrou energii. Věděla jsem hned, že mi tu bude dobře.
I když listí opadá a kytky odkvetou.. Pěšinka - a běh mi zůstane.

Což nic nemění na tom, že právě teď ale vypadá cestička k zadnímu vchodu do domu takhle:




A vchod do domu takhle:




a ten "přední" takhle:




Hmm... jestli se někdo z vás nudíte.
Ať už mými slovy, nebo obrazy utěšeného domova. No tak vězte - že takové už štěstí je!

Vlastně je to nuda. Nic se neděje - prostě všechno je super a krásný a úžasný. Ptáčci zpívají jak zjednaní, pod okny kvetou petrklíče, stromy mají nové, lesklé zelené listí - a lidi místo pohazování odpadků a ničení všeho, co jim přijde pod ruku - se starají o svoje zahrádky, kterými se pak potěší i jiní, co jen běží okolo..

Jo .. to je selanka. I když jsou to vlastně tak moc obyčejné věci.
Ale nádherně obyčejné! Že prostě jen jsou - to je to štěstí. Že máte okolo sebe lidi, se kterými se máte jednoduše, nekomplikovaně rádi. Že jste všichni zdraví. Že je nový den - a zase si zaběháte. Obyčejné, ale nádherné věci..

Kterých si člověk mnohem víc váží - když je na chvíli nemá.

Tak tenhle blog ukončím duhou, co se ke mně zas vrátila.
Ona už mi jednou, na jednom z nových začátků tvrdila - že všechno už bude jen dobrý..
Nakonec nebylo, ale duhu z toho neviním.

Jen tiše doufám, že teď - napodruhé, to tak už opravdu bude......


Počet komentářů: 14

15.leden 2012 - neděle

16. ledna 2012 v 3:39 | Hanka |  Trénink
Čepice byla normálně v poličce, vedle rukavic. Tak nevím, máme tu rozpustilé skřítky asi..
Ne že by mne pobavili doopravdy. Díky jejich hloupým vtipům jsem se ráno probudila - a bolelo mne v krku. Nechráněnou hlavou odchází nejvíc tepla - a hlavně jsem včera neměla ani svůj "tunel", takže jsem se "nalokala" studeného vzduchu..

Takže jsem seděla na posteli a přemýšlela. Jít - nejít? Bude to hloupá frajeřina (viz kamínek včera).. a já si jich tím místo jednoho tréninku "zruším" víc - protože budu fakt nemocná? A nebo bude rozhodnutí nejít zbytečná změkčilost? Nebylo to jasný. Jen takový nanicovatý latentní "pobolívání".. pro a proti 50:50.. Už jsem si říkala, že si snad hodím korunou - když mi došlo, že už rozhodnutá jsem. Tak jsem vstala - a šla.. Ke hromádce "výstroje" ;-)

S tím - že dnes tedy líp, než včera.
Tak jo. Nezapoměla jsem kapesník, čepici, "tunel", ani brýle ;-) Tohle všechno mi včera chybělo. Tunel stojí za zmínku.. Dárek od "tety" Renaty.. Teta je to proto, že je to jedna z mých spolužaček ze střední, celá léta se potkáváme - a když byly děti malé - říkaly mým spolužačkám "teto".. Každý rok, obvykle na podzim míváme "babinec" - a protože všechny čtyři mé kamarádky jsou štírky, slaví narozeniny.. a tak si vždy (všechny všem) věnujeme drobné dárky. Několik posledních let dostáváme od Renaty drobné sportovní doplňky. Čepice, šály.. a jednou právě ten "tunel". Taková vychytávka z "flísu" - sešitá "roura". Můžete si ji buď přetáhnout přes hlavu a nosit jako šálu - nebo vytáhnout nahoru, sdrhnout na jedné straně stahovací gumičkou - a máte čepici.. A nebo, jak ho nosím na běhání já, vytáhnout přes bradu nahoru - a schovat si pod ním pusu. Studený vzduch, než se dostane skrz - už není studený Úžasný

Joo.. a ty brýle, jak mi připoměl smajlík.. Ty taky ráda, zvykla jsem si v nich běhat.. nejsou jen proti ostrému slunci - ale taky prachu.. a nebo větru a mrazu.. Je pod nima líp, než bez nich. Mám všechno - tak vyrážím.

Po cestě ke "dráze" mne zase "táhne" tu a onde v pravé noze.. ale ignoruju to. To jsme si už vysvětlili - někde se zaseklo trochu laktátu.. Než se vyplaví a posune jinam - otravuje. Pokud se to nezhorší, nejlepší léčba je ignorovat. Zatím se osvědčila. Zpětně se mi začíná líbit, že je to teď pravá noha. To znamená, že s levou to bylo přesně totéž - čili nic vážného, fyziologického.. Žádná skutečná překážka.

Dneska cítím i ostatní svaly. Malinko tuhý. Ne zvlášť nepříjemně.. prostě jen tak, jak to bývá, když se po čase začnete zase hýbat - a svaly si na to musejí zvykat. Přemýšlím nad tím, jak to ten Pavel dělá, že mi vždy v pravou chvíli řekne, co potřebuju slyšet. Ale PŘEDEM!

On mi něco napíše - a tak nejpozději pozítří - jako bych to našla!

Teď - tohle prosté sdělení: jdu taky zítra běhat. To bude bolet - ale těším se!
Shodou okolností měl, ze svých důvodů - i on malou pauzu v běhání.. Stává se, jasně. O to nejde. Ale - bude to bolet?? Jeho taky? S tím, co má naběháno, po stejné pauze, jako já, která jsem běhala (než pauza nastala) - pouhých pět měsíců? Je to drobnost asi.. Ale milá. Pro nás pro všechny, že to platí stejně. I ujištění, že "trochu bolet" nevadí..

Seběhla jsem dolů, ani jsem nevěděla jak. Umím se zabavit, nenudím se sama se sebou ;-)

Rozběhla jsem se - a fakt to tentokrát "bolelo". Tím nemyslím bolest - spíš to, že jsem si přišla neobratná, tuhá, nerozhýbaná. Olověný nohy. Hmm.. strečinku jsem moc nedala - a taky byl dnes mráz.. Sníh jen zvonil - a moje stopy ze včerejška klouzaly. První čtyři "kola" byl boj, opravdu. Prostě jen o vůbec rozpohybování se. Ale plán byl stejná dávka jako včera, tak jsem běžela. Když jsem načínala šesté kolo, napadlo mne, že lékem proti pomalému běhu - je rychlý!

A - zařadila jsem "sedmivteřinovky". Už jsem tu o nich psala. Ultralehký běh. Tedy volný, proložený rychlými sedmivteřinovými úseky. Pobavilo mne, čeho jsem si všimla, jakmile jsem s nimi začala. Směs ironie a potěšení. Proč? Běžela jsem - a všimla jsem si, že automaticky, nechtěně, velmi lehce, ale přece jen - ULEVUJU LEVÉ NOZE! Proto ironie - ta patří iracionálnímu jednání. Levá noha mne přece aktuálně vůbec nezlobí!

A proč potěšení? No.. to proto, že si tělo pamatuje, že "jsme běhaly". I když se to projevilo tím, že si pamatovalo, jaký zlozvyk jsme se naučily. Víc mne těší, že si ho pamatuje - i po pauze dlouhé málem půlku předchozí aktivity. Navíc, udělala jsem to, jen že jsem se zamyslela, mimoděk. Na další sedmivteřinovky jsem si už "dohlédla". Třešinka na dortu - pravé noze jsem neulevovala ani trochu! Starý zlozvyk odbourávám - a nový už netvořím. Vida - jak užitečná je symetrie, kterou jsem si přivolala..

Sedmivteřinovek jsem za ta poslední tři kola dala 25. A rozhodně pro dobro věci.
Tuhle radu podepisuju: UŽ NEMŮŽEŠ? TAK ZRYCHLI !

Vím, že to vypadá jako vtípek - ale ve skutečnosti není. Naopak je to přesně ten jediný způsob, jak překonat "olovo" v nohách.. Když s ním zrovna běháte ;-)

A co bylo ještě zajímavé - pro lehkou změnu techniky při běhu na sněhu - jsem použila svoje zkušenosti řidiče. Tohle budu těžko vysvětlovat.. je to něco ve způsobu, jakým dobrý řidič "vnímá" namrzlou silnici pod koly.. Volant - to jsou tak trochu "tykadla", co přenášejí impulsy, informace do rukou řidiče - a nazpátek dopovědi.. Když jsem běžela rychlé úseky a opírala se do kroků naplno - bylo to jinak, než dřív, na suchu. Což nepřekvapí, když je situace jiná. Ale.. nějakým zvláštním způsobem si to bylo podobné řízení auta.. VZÁJEMNĚ.. A... to stačí.
Líp už to asi nevysvětlím S vyplazeným jazykem

Na závěr - lesní bůžek měl asi ráno k snídani capuccino. Zůstal mu kousek pěny pod nosem..

Počet komentářů: 3

14.leden 2012 - sobota

15. ledna 2012 v 17:35 | Hanka |  Trénink
Hledala jsem čepici, hledala.. ale nenašla. Prostě nevím, kam jsem ji uložila, není na žádném logickém místě! Šla jsem bez ní. Sice je sníh, ale nemrzne, je to příjemně měkký. Fouká.. no jo.. Tak mám kapuci, když tak!

Od domu až k mé nové "dráze" (to mám změřený) - je to přesně 15 minut svižné chůze. Z kopce, bohužel.
Proč bohužel? No to je jasný! PO tréninku musím zpátky - DO kopce! Mrkající

Vykračuju si z toho kopce teda.. A tu: co zaaas?
No.. nevím, jak to říct a nechechtat se u toho. Obdivuju, jaký úžasný smysl pro humor život má. Teď teda tohle: "něco" mne "táhne" .. v pravé noze. V pravé! Vždycky to byla LEVÁ! Nepsala jsem v minulém blogu, jak miluju SYMETRII?

Já si fakt budu muset dávat pozor na to, co říkám. Nápadně často se to vzápětí zhmotňuje!

No ale nic. Takové drobné "protesty" jsou jen důkazem.. že probíhají procesy ;-)
Došla jsem - a vyběhla. Je to jiný, protože zasněžený. Takhle:



Takže se na tom běží jinak. Ale dobře, překvapivě. Žádný zvláštní problém. Je to měkký, ale neklouže. Moje stopy jsou tmavé, některé hnědé, jak zespod prosakuje prach z cesty. Zima mi není, jenom dost ošklivě fouká, během chvilky jsem se pěkně nalokala studeného vzduchu. To mi dobře neudělá..

Hmmm... nejen čepici jsem měla najít! Pod kapuci fouká a navíc mi ji vítr svlíká. Taky mi trochu teče z nosu.. a kapesník mám jen papírový. Látkový kapesník je další věc, co jsem měla dát na "hromádku" výstroje. Já vím, že takhle napsaný to vypadá jako prkotiny - ale nejsou. Všechno tohle drobné nepohodlí nemusí být, když si dá člověk práci a líp se připraví. Běh si líp vychutnám, když mne tyhle drobné "nepohodlnosti" neruší.
Například s papírovým kapesníkem je zbytečně složitá manipulace. Klasický látkový vytáhnu z kapsy i za cípek, nemusím dávat zvláštní pozor a skládat ho, aby se neprotrhl - to vše, aniž bych zastavila. Látkový je na běh jednoduše praktičtější. Že se látkové kapesníky musí prát? Tak ať, přesto to za to stojí. Vždyť jich není tolik.
Nosím je jen na sport (když nezapomenu ;-) Tak zítra!

Běžela jsem 50 minut volný běh, osm "kol". Myslím tím běh po cestě, až na rozcestí vzdálené asi 800-900 metrů. Takže tréninkovou dávku odhaduju na cca 6 km. Zhruba po čtyřech kolech jsem cítila první únavu - která zase přešla, protože jsem jednoduše běžela dál.

Tohle mne vždy pobaví.
Jak mi tělo říká: "už.. uf.. asi.. by.. to.. stačilo.. nééé??"
Na to já stejně běžím dál.. A ono po chvilce: "no tak nic - tak dobrý.. já klidně můžu!" Smějící se

Běžela jsem dál - a přemýšlela o výstroji.
Ale teď už ne o těch důležitých "maličkostech" - nýbrž o té hlavní: o botách.
Četla jsem na stránkách u Pavla Baboše dobrou vychytávku: koupit si nové boty zhruba v polovině životnosti starých - a nosit je střídavě! V době, kdy první je už třeba vyhodit - jsou ty druhé v polovině životnosti.. Na to se koupí další nové - a tak pořád dál. Není to chytrý?? Tímhle způsobem má člověk pořád na nohou boty víceméně v jejich nejlepší formě!

Běhám teď ve stejných, jako v létě - tedy Asics Nimbus 12. Na tohle téma jsem taky konzultovala s mým oblíbeným odborníkem Pavlem - a ten mi řekl, že není důvod proč ne. S dobrými ponožkami jsou prý na zimu pořád lepší, než těžké boty z nepropustného materiálu. Sice se voda nedostane dovnitř - ale ani ven. Tak běhám i teď v zimě v těch svých "dírkatých". Běhám terén. A můžu to potvrdit! Je v nich báječné teplíčko. Ergo kladívko - opravdu JSOU vhodné i na zimu.

V tuhle chvíli jim zbývá asi 200 km do poloviny životnosti (má to být něco okolo 1300 km), tak je čas přemýšlet o nových - abych mohla střídat. Musím zabrousit k Pavlovi na stránky a podívat se, co přivezl z Anglie. Neskrývaná reklama: odkaz na jeho stránky je tady, na stránce vlevo - v Oblíbených odkazech ;-)

Věděli jste, že Ron Hill je nejen anglická značka pro sportovní oblečení - ale také člověk z masa a kostí?
A už 47 let na běžecké trase. Forrest Gump opravdu existuje!
No podívejte:



Běžela jsem a běžela, přemýšlela a "psala" si v hlavě tenhle článek.. a pak, když jsem vybíhala do finiše, začínala osmé "kolo".. Najednou: lup! A měla jsem v botě kamínek! Velmi rychle mne vrátil do reality. Řešila jsem, zda se zastavit a vyndat ho - nebo nejdřív doběhnout - a vyndat ho až pak? Už je to jen kousek, tak 600 metrů..

A pak jsem si vzpoměla, že už se mi to stalo. Ještě na dráze v Kutné Hoře. Kámen byl opravdu hodně velký.. a já s ním běžela ještě asi 3 km. Pak jsem ho vyfotila a poslala mailem dcerce - aby děvče vidělo, jaká je ta její matka hrdinka. Neboť PRAVÝ sportovec - ten jistě jen tak nevyměkne! Však jsem slyšela mnohé hezké příběhy - s jakými handicapy už závodníci doběhli závod! A těžko na cvičišti, lehko na bojišti.. A taaaak..

Odepsala mi, že jo, když závod - tak určitě běžet. Ale při tréninku - by si ona ten kámen vyndala! Leda že by měla zapotřebí postavit se pak na start závodu s velkým puchýřem z tréninku! :-) No - je to praktické rozumné děvče. Někdy víc, než já - musím uznat. Na tom tvrzení - že blíženci jsou do vysokého věku pořád tak trochu děti - něco je.. Až já konečně dospěju.. to si celá rodina oddechne S vyplazeným jazykem

Ale každý krůček se počítá. Zastavila jsem - a ten kamínek jsem si vyndala, Sašenko!
Počet komentářů: 9

13.leden 2012 - pátek

15. ledna 2012 v 2:44 | Hanka |  Vyprávění
Přemýšlela jsem, jak navázat. Po tak dlouhém přerušení.
Pořád jsem neměla ten správný nápad. A především - ani chuť psát.
Až mi napsal trenér. Jen krátký mail, jednoduchá otázka: "jak se vede v novém roce, Hani?"
Odepsala jsem obratem, samozřejmě. Mám zvyk nenechávat přátele na odpověď čekat. Takže napsala, odeslala..
A najednou mi to bylo jasný. Vždyť mám vlastně článek do blogu hotový! Je tam všechno. Stačí ho jen okopírovat a přenést sem. Takže:
.....
Jak se vede..? Hmmm.. mno.. eh..
Čekala jsem, že budu trochu dál, ve všem. Nejsem - ale to jen konstatuju, nelamentuju. Život mne naučil nezbytnému minimu pokory. Když se občas nestane, co já myslím, že by se mělo.. hned se z toho nehroutím.
Nakonec se vždy ukáže, že byl nějaký dobrý důvod.. Úžasný

Plkám.. tak okolo a obecně, že?
No, tak to trochu rozvedu. "Ve všem" znamená - že jsem se trochu zasekla, v čase i prostoru.. s naším stěhováním, se začátkem nového pracovního projektu.. A co mne nejvíc mrzí - i s běháním..
První a druhé spolu souvisí. Ale snad se už konečně blížíme. Ne k cíli - ke startu. Do konce měsíce snad vše zaklapne na své místo. No a to třetí, běhání: přerušeno škobrtáním přes inverzi v listopadu, pak drobné nachlazení.. A korunováno na konci roku - tragikomicky. Ve výsledku i důvodu. Výsledek vypadal tak vesele, protože se mi hlava nafoukla asi o dvě čísla a důvod je tragikomický proto - že jsem si to způsobila vlastní hloupostí.

Chcete to "šířeji"? Tak to bylo takhle: polehávání doma, trocha toho svátečního mlsání a pak pocit, že se mi na čele pod mou dlouhou střapatou ofinou dělá pupínek. Tak jsem zašátrala v koupelně a půjčila si od synka něco, co má na akné. Nepřečetla jsem si použití, jsem chytrá dost, že jo.. chi chi. Aplikovala jsem na noc a přesto, že jsem měla ráno čelo pěkně červené, opakovala jsem ještě druhý den a druhou noc. Abych prostor "vyčistila" důkladně ;-)
Další den už jsem se probudila opuchlá, večer nějaká ta kalciovka na pohotovosti, následovaly týden kortikoidy, aby se akutní alergii zas přistřihly křidýlka......... Co dodat..?? Snad jen, že na přípravku (kdybych si to přečetla) je napsáno: použít - a OKAMŽITĚ opláchnout. A aplikovat max jednou denně!

No.. a jsme tady - 13.ledna 2012
Lekce, které jsem měla dostat, mám za sebou. A když se zamyslím - ta pauza se vlastně výborně hodila. Měla jsem čas přemýšlet, srovnat si pár věcí v hlavě, plánovat, číst, studovat, věnovat se rodině.. Fakt je, že vše, co se děje, mívá svou logiku! Například já bývám málokdy nemocná, ani o té alergii běžně nevím. Kdyby mne kumulace potíží nepřinutila, nezastavila bych se. A potřebovala jsem to. I lekce pokory a trpělivosti se hodí. Zrovna tuhle vlastnost potřebuju stále cvičit, nejsem moc poddajná, ve své přirozenosti ;-)

Aaaaaa... teď to hlavní! Včera jsem byla zase běhat!!
Našla jsem krásnou novou trasu. Stará je rozbahněná.. A takhle je o kus dál, taky lesem, po vrstevnici - tedy víceméně po rovině, zpevněná, ale přírodní - ne asfalt. Skvělá "dráha"!!!
Hele:



I s malým totemem vedle ní.. nebo je to lesní bůžek? Však je s lesem pevně spojen svými kořeny:


Na zahřátí jsem zvolila svižnou chůzi, pak rozklus, běh - takový lehký fartlek.. a klus.
Nic jsem neměřila, nic neplánovala, jak dlouho, co, až kam.. Prostě jsem běžela, podle pocitů. Když se mi chtělo, zrychlila jsem - a držela to tak dlouho, jak se mi to líbilo.. pak zvolnila do klusu, protáhla si krok, uvědomila dýchání... A bylo to báječný! Je to možný, že je běh už tak hluboko ve mně - za tak krátkou dobu, co jsme spolu??
Protože já... cítila jsem se tak.... správně, bezvadně, blaženě - u toho.. i potom!!!

Dnes.. je to přesně dva měsíce. 13.listopadu tu byl poslední zápis, v mém běžeckém deníku. A dnes máme??
Jak já miluju, když jsou věci symetrický!

A co ještě? Začalo sněžit - a já musím odjet něco zařídit. Ale zítra jdu zas běhat - a to ať bude jakkoli!
Potřebuju mít zpátky ten pocit, jak mi je - když běhám...
Počet komentářů: 2

Kam dál